Cyklovýlet nás tentokrát vylákal západním směrem, kde jsme zatím ještě příliš nebyli. Když Tomáš včera trasu naplánoval a já si zobrazila výškový profil, tak jsem se děsila zpáteční cesty. Nakonec ale vzpomínám hlavně na první část.
Začalo to sjezdem na modrou značku, kde byl lesní terén tak příkrý, že jsme museli Vítka sundat z kola a to vynést zvlášť. Na kopečku jsme potkali několik houbařů a sami jsme taky pár hub viděli. Největší šok jsme ale měli z parkujícího auta u cesty, které se zuřivě třáslo a hádejte proč?!
O pár kilometrů dál, v Záhořanech, jsme si přečetli na rozcestníku, že na vybrané cestě budeme možná brodit. Říkala jsem si, že po takových vedrech to bude určitě vyschlé. Nebylo. První dva brody jsme projeli v pohodě. U dalšího jsme se málo rozjela a na konci, kde bylo asi 30cm vody, jsem si jednou nohou šlápla do studené vody. Na dalším brodu jsem měla boty mokré už obě. Tomáš byl šikovnější, zvládl všechny brody suchou nohou a ani Vítek se nesmočil.
Následoval šílený krpál nahoru, že i Tomáš slezl dobrovolně z kola. Po několika desítkách vyšlapaných metrů nás potěšila značka informující, že jsme "POD Oborou". V Jílovém u Prahy jsme si dali zaslouženou zmrzku a Vítek se proběhl na trávníku. Celkem jsme našlapali 25 kilometrů, Vítek za celou cestu ani nepípl, jedinou vadou na kráse tak byly mokré boty a bolavé svaly.
2024 ©