Po další klidné noci přislo neklidné ráno. Ale ještě za Tomovy přítomnosti se mi Vítka podařilo udolat ke spánku a já si ho tak další hodinku a půl hřála v křesle na hrudníku, u toho si četla nebo něco dělala na počítači. Pak už mě to přestalo bavit, tak jsem ho šoupla do postele. Za pár minut byl pochopitelně vzhůru.
Po desáté přišla na návštěvu Bára a Vítek nasadil svou návštěvní náladu. Sice jsem nad ním musela sedět a stále vracet dudlíka, ale byl celé dvě hodiny v klidu. Ke konci dokonce usnul. Ale to jen do té doby, než se za Bárou zavřely dveře.
Po obědě jsem se rozhodla, že ven prostě musím, i když má Vítek blbou náladu. Naděje, že ho budu moct dát do kočárku, jsem se po neúspěšných pokusech vzdala a nasadila šátek smířená s tím, že mu budu muset držet svůj prst v puse nebo bude řvát. Naštestí se mé černé představy nenaplnily a Vítek do čtvrt hodiny vytuhl a můj prst byl osvobozen. Já tak mohla v klidu nakoupit seno pro naše osmačky.
Vyděšena přestavou, že si sednu a Vítek se hned probudí, jsem kroužila po Řepích dvě a půl hodiny až jsem se sotva udržela na nohou. Pak jsem to vzdala a posadila se v parku před barákem připravena být doma co nejdřív, až Vítek po probuzení zjistí, že už vlastně dlouho nejedl. Ale Vítek spal a spal až mi volal Tomáš, že je na cestě domů. Když uběhla půl hodina, tak jsem si řekla, že Toma překvapím a budu na něj čekat na zastávce tramvaje. Stepovala jsem tam další půlhodinu, což mi už přišlo podezřele dlouhé. Tak jsem mrkla na mobil a dva zmeškané hovory od Toma, který byl tou dobou už půlhodiny doma. Pointa byla v tom, že mi poprvé nevolal z práce, ale už z Anděla, což jsem nějak ignorovala. Museli jsme se minout o cca jednu minutu, kdy já jsem obcházela barák k zastávce. Tak třeba příště to už vyjde :-)