Po několika měsících jsme u nás zase mohli přivítat Přemdu s rodiči. Ti se na příchod pořádně připravili - Přemda hned ve dveřích krásně řekl "Vítek Pelikán" a za chvíli následovala Marcelou upečená buchta.
Vevnitř jsme je nenechali ani moc ohřát a hned jsme vyrazili na procházku, abychom jí stihli do oběda. Výběr vhodné cesty byl náročný - aby to Přemda ušel (byla jsem předem varována, že kočárek už není kamarád) a aby to nebylo po silnici. Vybrali jsme proto cestu hned za barákem mezi poli. Zanedlouho nás ale překvapil led, s kterým jsme nepočítali. Vítek je od nás zvyklý už na ledacos, tak mu to ani moc nevadilo. Přemda byl ale tím, že to klouže, dost překvapen, ale rodičovská ruka to naštěstí zachránila. Ve vesnici se už Vítkovi ťapat nechtělo, tak ho vzal Tomáš na ramena. Jak to zbystřil Přemek, tak chtěl taky - poučení pro příště :-)
Doma jsme si dali oběd a nechali oba kluky hrát. Každý si našel něco svého, spolu moc nekooperovali, ale ani se nemlátili a nebrali si hračky, takže dobrý. Potom už musel Vítek jít spát, návštěva ho vyčerpala a to natolik, že se vzbudil až po jejich odchodu. To Přemda řádil celou dobu, jen na půlhodinky si odpočinul v posteli s tátou a mluvícím maňáskem Františkem (jehož povídání měl za tu dobu už Aleš plné zuby :-)).
Kolem čtvrté už se přetáhl i Přemda, tak jsme je vyprovodili k autu. Za volant zasedla Marcela, aby natrénovala cestu. Couvání jí šlo i za našeho zkoumavého pohledu, takže příště už třeba přijede úplně sama :-)
PS: Za fotky díky Marcele!
2024 ©