Dneska jsme Vítka vytáhli na kolo a vyrazili na jeden z našich oblíbených okruhů v okolí. Vítek jel krásně, bez řečí a zbytečného zastavování. V nejvzdálenějším bodě jsme ale zjistili, že most, přes který normálně chodíme, tam není a až do konce ledna nebude. Jinudy s kočárem přejít potok nešlo, takže nastalo marné vysvětlování Vítkovi, že se musíme vrátit stejnou cestou.
Nakonec jsme nešli úplně stejně, ale zkusili jsme to přes pole s tím, že na konci snad nějaká cestička bude. Ta tam byla, ale celá v blátě. Tomáš proto popadl Vítka do náruče, já vzala kolo a přes bahno jsme se přebrodili. Pak se ještě Tomáš vrátil pro kočár, s kterým si pěkně zaposiloval.