Už v březnu jsem dostala od Vítkovy babičky poukázku na víkendové hlídaní a teprve teď jsem jí využila. Poukázka slibovala pobyt v libovolné evropské destinaci, ale protože jsme s Tomášem skromní, tak nám postačila naše malá vesnička.
Už v pátek večer jsme si začali uživat podivného ticha, na které nejsme už dlouho zvyklí. Na sobotní ráno jsme si naplánovali budíček na pozdní dopoledne, ale Vítek nás tak vycvičil, že už v sedm jsme byli vzhůru. Vzhledem k tomu, že nám odpadlo veškeré přebalování, krmení, hraní a okřikování, tak jsme najednou měli nezvykle spoustu času.
Navečer jsme si naplánovali jasný program - zajít se podívat na představení místního divadelního spolku následovaného posvícenskou zábavou. U první části programu jsme se báli, že v sále budeme sami, ale opak se ukázal pravdou. Sál byl narvaný k prasknutí a nám se jentaktak podařilo ulovit poslední židle. Hrálo se Fimfárum a bylo to moc pěkné.
Poté se divadelní sál přestavil společnými silami na taneční a hudba začala hrát. Po první přestávce se začalo tančit, a když bylo na parketu dostatek párů, tak jsme se také přidali. Dva roky tanečního výpadku znát byly, ale stále toho v našich hlavách zůstalo dost.
V neděli jsme si doma užili posledních chvilek svobody a vyrazili do Vršovic. Kdo by čekal, že nás Vítek bouřlivě přivítá, tak se pěkně plete. Vítek se na nás podíval, usmál se a tím jeho veškeré vítání skončilo. Návštěvu si tedy evidentně užíval, babička s dědou taky, my snad ještě více, takže není důvod, proč si to do konce roku ještě jednou nezopakovat.