Naše vesnička nás stále ještě umí nečekaně potěšit. Zjistili jsme, že nedaleko od nás je krátká sjezdovka. Na celodenní ježdění to pro zkušeného lyžaře není, ale na hodinku se tam člověk zabaví. A až bude Vítek větší, tak ho tam můžeme učit lyžovat.
Prvně jsme svah vyzkoušeli s Tomem sami o víkendu, dneska jsem se tam vydala já s tátou. Jeden z nás jezdil na lyžích a druhý blbnul s Vítkem. Ale aby to Vítkovi nebylo líto, tak jsme mu taky zkusili lyže (ještě po mně) nasadit. Očekávání byla velmi nízká a tento předpoklad se vyplnil. Vítek na nich nedokázal ani chvilku sám stát, ale na to, aby ho děda aspoň chvíli popovezl to stačilo.
Na lyžích tedy nezabodoval, ale podařilo se mu konečně naučit venku sám vstávat. Doteď vždycky když spadl, tak čekal, až někdo přijde a zvedne ho.
Kromě lyžování a chození jsme taky provětrali sáňky, na kterých se Vítek konečně projel delší trasu než pět metrů. Na oběd jsme zašli do místního bufetu. Z nabízených jídel jsem jako nejvhodnější pro dítě zvolila teplý štrůdl. Vítek si dal, ale když objevil moje bramboráčky, tak nechal štrůdl štrůdlem a dožadoval se jich. Takže smažené už máme vyzkoušené a příště můžeme klidně do Mekáče :-)
2024 ©