... aneb jak jsem byla za idiota a nezodpovědnou matku.
Odpoledne jsem vzala Vítka ven a protože se mi nechtělo tlačit kočár po neuklizených cestách, tak jsem po delší době na sebe vzala manducu. Ke konci procházky jsem si řekla, že si malinko prodloužím trasu a půjdu po cestě, po které chodí lidi se psama.
Myslela jsem si, že je to jen malá odbočka a za pár metrů se vrátím zpátky na původní cestu. Nicméně jsem šla a šla a pořád nic. Vracet jsem se nechtěla, protože jsem si pořád myslela, že "cíl už musí být blízko". Pomalu začínala být tma, tak jsem přidala do kroku.
Cesta se zužovala a kdykoliv to vypadalo, že bych se mohla dostat zpátky do civilizace, tak byl plot. Nakonec jsem došla zezadu k nějakým barákům (po cca půl hodině chůze). V okně pár metrů přede mnou jsem viděla nějakou paní, tak jsem na ní začala křičet "haló" a později i "pomoc". I když jsem řvala na plné pecky, tak paní nereagovala. Asi si myslela, že jsem nějaký magor.
Za pár minut se naštěstí ozval pán z vedlejšího domu. Snažil se mě přemlouvat, ať to vezmu zpátky, ale představa, že to jdu ve tmě mě fakt nelákala. Po chvíli přemlouvání jsem ho konečně přemluvila k pomoci. Přes plot se bohužel jednoduše dostat nedalo, tak mě zkusil ještě tváří v tvář přemluvit, ať to zkusím jinudy, že tam snad cesta bude. Až když jsem začala hystericky brečet, tak to definitivně vzdal. Nakonec jsem se dostala na ulici přes pozemek jiného souseda, který měl vzadu branku.
Vítek byl naštěstí úplně v pohodě, nevadilo mu ani když jsem mu křičela do ucha, ani když jsem s ním po čtyřech lezla sněhem. A já se doma koukla na mapu a když už vím kudy (byla jsem od správné cesty asi 20 metrů), tak to bude moc pěkná trasa.