Již potřetí jsme vyrazili na společnou cyklodovolenou s Vrabčáky a jejich přáteli. Po dvou letech jsme se vrátili na Šumavu, jen o kousek dál - do Železné Rudy. I letos (naposled) přibyl jeden potomek do patry - Vrabčákům se narodil Adrian, a tak bude mít jednou Vítek i mužského kamaráda. Letos ale ještě dával přednost Olí.
Po příjezdu jsme děti vzali na procházku do lesa, během které jsme toho moc neušli, zato toho spoustu snědli - borůvky byly letos obvzlášť veliké.
Druhý den jsme sestavili oba autobusy - Tomáš měl cyklosedačku a Vítka na tyči, Ondra cyklosedačku a cyklovozík - a vyjeli na první výlet k Černému jezeru. Já s Romčou jsme se nechtěly uhnat hned první den, a tak jsme si ušetřily pár výškových metrů a nechaly se kousek vyvézt lanovkou na Pancíř. Nicméně kdybych tušila, že to bude lanovka pro jednoho, stará snad 50 let, tak si to možná i raději vyšlápnu.
U jezera byla kromě spousty lidí i spousta kačen ve vodě. Jitka z nich byla nadšená a na celé kolo řvala "ga, ga, ga" (to sice kachny nedělají, ale my jsme nenároční rodiče a navíc se nám to líbí víc než "kač, kač"). Zpátky nám kluci trošku natáhli cestu a donutili nás jet zpátky na Pancíř do šíleného kopce, odměnou nám pak byl několikakilometrový mírný sjezd az k penzionu.
Třetí den bylo hlavním cílem cesty opět jezero - tentokrát jezero Laka, kam jsme se malinko přiblížili autem a dobře jsme udělali. Jezero je totiž ve výšce skoro 1100m.n.m. a další bod na trase ještě o sto metrů výš. Jezero samotné splnilo očekávání, opět tam byla spousta kachen. Tentokrát i nějaké na souši, které ale děti honily tak dlouho, až skočily do vody.
Je to už trošku monotématické, ale i čtvrtý den jsme šli na kolo a hlavním cílem bylo jezero. Nicméně alespoň malá změna tam byla - jednalo se nikoliv o české, ale německé jezero - Groser Arber See. I toto jezero je na kopečku, který nám dal pěkně zabrat. Jeden úsek byl tak prudký, že po zastavení na odpočinek jsme se už nedokázali rozjet a museli jsme tlačit. U jezera byly zase kachny a za odměnu konečně i zmrzka. Odměnou byl i sjezd po nádherně rovné německé silnici, kde to kluci s dětmi za zády rozjeli až k 50km/h a já z toho byla strachy po... až za ušima.
Čtvrtý den nastala malá změna - sice jsme opět vyjeli na kolo, ale ne k jezeru. Jen tak jsme se projeli do Německa. Celkově jsme za ty 4 dny najeli sto kilometrů a děti (alespoň ty naše) si začali trochu stěžovat až poslední den, ale to mohlo být i tím, že cesta nebyla nijak zajímavá.
Předposlední den pobytu se Vítkovi splnilo přání a konečně jsem se vydali na Špičák a k Čertovu jezeru. Byl tam totiž již minulý rok s babičkou a dědou, tak cestou machroval a poučoval nás :-) Nahoru jsme se já s Vítkem dostali lanovkou, čehož jsem se celkem bála, ale Vítek naštěstí nedělal kraviny a vzorně seděl. To Tomáš to měl horší, Jitku jsem odmítla na lanovku pustit (manduku už nemáme, z krosny umí sama vylézt a že by seděla pochybuju), takže musel chudák celou cestu nahoru vyšlapat pěšky i s Jitkou na zádech. My mezitím vyjeli nahoru a vyšlápli si na rozhlednu, kam musel jít Vítek jako první, protože tam už přece byl. Od lanovky jsme se vydali dolů po zajíčkově cestě zpátky k lanovce se zastávkou u Čertova jezera a opět kachen :-)
Poslední den jsme šli do pohádkové země Brčálníku. Cestou nás provázela pohádka o skřítkovi Postelníčkovi snovém, který se ztratil. Jinak nezajímavá cesta tak díky deseti tabulím o různých skřítcích ubíhala rychleji. Na konci cesty nás čekala pohádková zahrada, kde jsme měli najít postelníčka. Než jsme ho našli, tak nás ale ještě čekalo asi dvacet dalších tabulí o x dalších skřítcích, takže i já jsem se v tom úplně ztratila. Ale postelníčka jsem naštěstí našli :-)
Odpoledne jsme trávili v penzionu, kde po obědě více či méně spali všechny děti kromě Vítka. Kdo zrovna nespal, tak trávil čas venku na zahradě, kde byla trampolína a domeček se skluzavkou. K večeru jsme se měli možnost přesunout dovnitř do společenské místnosti včetně dětské herny.
Společenská místnost měla jeden nedostatek, který se nepříznivě projevil večer - špatně tam dosáhl signál chůviček. To v kombinaci s tím, že naše děti umí vylézt odkudkoliv mělo za následek, že nám chodili lidi říkat, že nám běhají po chodbě děti. Naštěstí jsme ale měli celý penzion pro sebe, tak to tolik nevadilo. Děti si tak každý večer dělali bujarou párty, která končila až před desátou. Jeden večer je to řádění natolik zmohlo, že jsme je našli spát vedle sebe v posteli, oba v pozici leklé ryby :-)
2024 ©