Už od začátku podzimu jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby už děti chytily neštovice. Oznámení o jejich výskytu ve školce bylo vyvěšené snad už od září, pár Vítkových spolužáků je prodělalo, ale u nás doma pořád nic. Po naší zimní dovolené jsem se už dokonce začala vyptávat, zda je někdo nemá, že bychom zašli na návštěvu.
Pak jsme začátkem března dali děti k mým rodičům a odjeli pracovat na chatu. Druhý den mi máma volá, jestli se ve školce náhodou nevyskytujou neštovice, že Vítek má trošku teplotu a nějaký pupínek. Další den ráno se diagnóza potvrdila. To bylo poprvé a s největší pravděpodobností naposled, kdy jsem se z nějaké nemoci radovala. Zima skončila, léto daleko, takže ideální doba trpět doma.
Nakonec ale k žádnému velkému trpění nedošlo. Kromě malé teploty a počátečního svědění Vítkovi nic nebylo a jelikož sluníčko nesvítilo, tak jsme trávili čas i venku na zahradě. Vítek tak doma nebyl ani 2 týdny a už šel zpátky do školky. Jeho pupínkovou fotku bohužel nemám, protože svůj vzhled moc psychicky nedával, tak jsem ho nechtěla trápit.
17 dní po Vítkovi jsem i Jitce konečně objevila první pupínek a další den jich bylo mnohem víc. Nicméně žádná teplota se nekonala, ani svědění a kromě těch pupínků by v Jitce nikdo neodhalil nemocné dítě.
Takže hurá, máme to za sebou a do konce života klid :-)