Kdybych tušila, co mě čeká, když se Vítek postaví, tak bych nad touto jeho novou dovedností zdaleka tak nejásala. Jak se ukázalo, postavit se je sice pěkné, ale slézt dolů je nepřekonatelný problém.
A tak Vítek několikrát za den předvádí krkolomné držkopády. Nejlépe pozadu jak prkno na hlavu, nebo mu to ujede dopředu a čelem do něčeho narazí. V lepším případě roztahuje nohy tak dlouho, až mu nezbývá nic jiného než skrčit kolena. Případně s rovnýma nohama natahuje ruce k zemi a padá na ně, ale protože je má ještě slabé, tak ho neudrží a on končí na čumáku. Po každém pádu samozřejmě řve jak tur a uklidnit ho je skoro nemožné.
Takže za chvíli pochopil, že padat bolí, tak už se slézat sám bojí a řve, když už chce dolů. A kdo by si myslel, že pomůže, když ho sundám, tak nikoliv, řve dál - asi ho štve, že to nezvládl sám. Případně mu svojí pomocí o nácvik slézání způsobím ještě větší zranění, než kdyby žuchnul sám.
Díky tomu všemu mu začíná hrát hlava všemi barvami a já jen doufám, že na nás nikdo nezavolá sociálku.
. Ale neboj, u nás to nebylo jiné, jen Přemek tolik neřval a když řval, tak se lehce nechal utišit. A můžu tě ujistit, že těch modřin bude víc
. Přemda už umí nějakej ten pátek chodit, ale nohy, zadek, hlavu, ruce má plný modřin, škrábanců a lišejů (zrovna dneska si udělal na čele lišej o písek). Sociálku na nás ještě nikdo nezavolal, tak na vás snad taky ne
Vítek je ubrečínek pro rodičích, tak se nemáme čemu divit... 
2025 ©