Náš sportovní duch nás opět vyhnal na kolo. Trasu plánoval jako obvykle Tomáš a výjimečně ochotně vyslechl mé požadavky na přiměřeně dlouhou trasu. Asi si spočítal to množství vrstevnic, nad kterými jsem se já při pohledu na mapu jen naivně pousmála.
První část cesty by se dala nazvat "přes kořeny či bahno směrem dolů". Část cesty jsme totiž absolvovali po totálně rozbahněné lesní cestě (Tom před odjezdem: "to už přece od povodní muselo vyschnout"), další část úzkou lesní pěšinkou přes kořeny (Tom před odjezdem: "je tam dost baráků, tak musí být nějaká silnice") a většinu cesty z kopce (Lenka během jízdy: "nechci vidět tu cestu zpátky").
Po krátké svačince na něčí zahradě, kde se Vítek hrabal v trávě a já ho v této zábavě marně přerušovala jogurtem, jsme se rozjeli, po chvíli ztratili značku a dorazili až tam, kam jsem nechtěla. K Sázavě. Pohled na vodáky byl sice pěkný (z mé strany rozhodně závistivý), ale nemohl zahladit představu zpáteční námahy.
Po nezdařilém hledání plánované trasy pro cestu zpět, jsme na můj pokyn ("odmítám tu několik kilometrů bloudit a pak skončit na podobné cestě, po jaké jsme přijeli") zvolili jistotu a to cestu po silnici. Naštěští provoz nebyl vysoký a Vítkovi se podařilo na hodinu usnout. Neprobudil ho ani pán, který na náš volal, že chce taky do toho kopce vyvézt, ani paní, co nadávala, jak si dovolujeme to dítě takhle trápit.
Na konci trasy jsme se sobě ještě úspěšně ztratili, když jsme každý zvolili jinou cestu. Ale vše dobře dopadlo, sraz jsme si dali u krámku v naší vesnici a pořádně se naládovali zmzlinou (kromě Vítka, ten dostal vodu).
To je jako u nás. Je krásný, že i když je každý dítě jiný, v jádru jsou to stejný darebáčci
. 
2024 ©