Přes velké obavy a několik nočních můr se nám podařilo obě cesty letadlem celkem dobře zvládnout. Dvouhodinové čekání na letišti jsme přestáli díky motorce, na které drandil po celém letišti a my se jen po odbavení modlili, aby nám neproklouzl zpátky. Odbavení samotné jsme si taky užili, neboť paní zvolila metodu - jednou pípneš, jsi náš (bez ohledu na to, že už pak nepípáš). Takže nejenže prošacovali mě včetně bot, ale také Vítka, který z toho byl pěkně vykulený. Letadlo samotné jsme dali díky zásobám křupek a sušenek, jinak se nudil a prudil.
Po příletu nás hotelové povinnosti příliš nezdržely, a tak jsme už před polednem byli na pláži. Vítek se okamžitě zavrtal do písku a my do lehátek. Problém nastal v okamžiku, kdy Vítek dolezl k moři. To ho hned uchvátilo a po přenesení k lehátkům si to tam štrádoval zase. Nedalo se nic dělat, ač voda nebyla žádné kafe, museli jsme tam. Vítkův přístup k vodě byl vskutku neohrožený, klidně se tam vrhal po hlavě a ani větší vlny ho nerozhodily.
Po obědě jsme Vítka nechali spát na pokoji, my se zatím v klidu najedli a následně natáhli u bazénu, kde to tolik nefoukalo. Tam jsme zůstávali i po Vítkově probuzení, aby si užil také brouzdaliště (kde bylo půl metru vody).
K večeru jsme Vítka zabavili ještě procházkou kočárem či na motorce, dali ho do vany (do které se zamiloval tak, že jak jsme se přiblížili, tak dostal hysterický záchvat, že ho vyndáme ven) a do postele, kde během pár minut vytuhl. My se pak najedli k prasknutí a povídali si s Vrabčáky, kteří nám dělali na dovolené společnost.
Také následující den a poslední dva dny jsme strávili stejným programem. Na zbývající tři dny jsme si půjčili auto, abychom poznali i jiná místa na ostrově. První den jsme zajeli na náhorní plošinu Lasithi, která měla údajně vypadat jako malý Tibet. Z plošiny samotné to tak vůbec nevypadalo, ale výhled po vylezení na kopec stál za to. Odpoledne jsme věnovali opět pláži, kde Vítka zaujal německý pár hrající petang natolik, až se paní slitovala a čtyři koule mu půjčila.
Druhý den jsme začali kulturně a prošli si Knóssos. Díkybohu jsme tam dorazili hned po otvíračce, protože při odchodu jsme se už museli prodírat davy. Takto jsme si vše v klidu prohlédli, jen ty cesty pro vozíčkáře se nám občas ztratily a kočár jsme víc nosili než vozili. Na odpoledne jsme zvolili výlet, který jsem našla já doma. Bohužel jsme nezjistila, jak má být náročný a to byla chyba. Jít 12 km v téměř 30 stupních není žádné žůžo ani po rovině, natož s převýšením několik set metrů. Ale dali jsme to, jen nám to trvalo 4 hodiny. Vítek si necelou hodinku schrupl a zbytek cesty pozoroval okolí a vůbec si nestěžoval - každou chvíli byl totiž nějaký schod a natřásání má Víťa rád.
Nicméně výlet nás natolik vyčerpal, že poslední mobilní den jsme si raději zajeli jen na pěknou pláž, která byla schovaná v malém zálivu, takže nebyly téměř žádné vlny.
Kdo říká, že s takto malými dětmi se nemá vůbec k moři jezdit, tak pěkně kecá. Vítek byl mořem a zejména pláží naprosto nadšený, že za celou dovolenou si stěžoval jen v autě a letadle. Na nudu neměl ani pomyšlení, časový posun i let letadlem zvládl v pohodě, s jídlem také nebyl žádný problém a navíc lidé (jak místní, tak turisti) byli z Vítka unešení. Prostě paráda!
) 
2024 ©